Kršna je přítelem všech, ale zvláštĕ je přítelem svých oddaných. Jakmile se k Nĕmu jenom trochu obrátíme, začíná nám z hloubi našeho srdce dávat pokyny, abychom mohli postupnĕ dĕlat pokroky. Kršna je prvotní duchovní mistr a začneme-li se o Nĕho více zajímat, mĕli bychom vyhledat sádhua, svatého človĕka, který jedná jako vnĕjší duchovní mistr. Samotný Kršna to doporučuje v následujícím verši:
tad viddhi praṇipātena
paripraśnena sevayā
upadekṣyanti te jñānaṁ
jñāninas tattva-darśinaḥ
„Obrať se na duchovního mistra a uč se od nĕho pravdĕ. Dotazuj se ho se vší pokorou a vĕrnĕ mu služ. Seberealizované duše ti mohou sdĕlit poznání, neboť ony uzřely pravdu.“ (Bg. 4.34)
Je potřebné, abychom vyhledali osobu, které se můžeme zcela odevzdat. Odevzdat se však nikomu nechce. Jsme pyšní na poznání, které máme, a myslíme si: „Kdo by mohl učit mnĕ?“ Nĕkteří lidé říkají, že k duchovní realizaci není zapotřebí duchovního mistra, avšak pokud se týče védské literatury, Bhagavad-gíty, Šrímad-Bhágavatamu a Upanišad, je duchovní mistr potřeba. Dokonce i v hmotném svĕtĕ, chceme-li se stát hudebníkem, musíme vyhledat hudebníka, který by nás učil, nebo když nĕkdo chce být inženýrem, musí se přihlásit na vysokou školu a studovat u tĕch, kteří znají techniku. Nikdo se nestane lékařem tak, že si koupí knihu a doma si ji přečte. Musíme se přihlásit na lékařskou fakultu a podrobit se výcviku zkušených lékařů. Není možné učit se nĕjakému rozsáhlejšímu oboru pouze tak, že si koupíme knihy a budeme si je doma číst. Nĕkdo nám musí ukázat, jak máme poznání obsažené v knihách uvést do praxe. Pokud se týče vĕdy o Bohu, Šrí Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, nám osobnĕ radí, abychom vyhledali osobu, které se můžeme odevzdat. Znamená to, že si musíme pozornĕ ovĕřit, dokáže-li předat pokyny Bhagavad-gíty a ostatních spisů o realizaci Boha. Duchovního mistra nehledáme náladovĕ nebo bezhlavĕ. Mĕli bychom být velice upřímní, abychom nalezli osobu, která má skutečné poznání.
V úvodu k Bhagavad-gítĕ hovoří Ardžuna s Kršnou jako přítel a Kršna se ho ptá, jak by on, válečník, mohl zanechat boje. Jakmile Ardžuna pochopil, že přátelská rozmluva nevyřeší jeho problémy, odevzdal se Kršnovi se slovy: „śiṣyas te 'haṁ śādhi māṁ tvāṁ prapannam. „Nyní jsem Tvým učedníkem a Tobĕ odevzdanou duší. Prosím, pouč mne.“ (Bg.2.7) Toto je návod. Nemĕli bychom se odevzdat slepĕ, nýbrž je potřeba se inteligentnĕ dotazovat.
Bez dotazování nemůžeme dĕlat pokroky. Student, který se ve škole ptá učitele, je obvykle inteligentní. Všeobecnĕ je znakem inteligence, vyptává-li se malé dítĕ svého otce: „Co je tohle? A co je tamto?“ Můžeme mít velice dobrého duchovního mistra, avšak nejsme-li schopni se dotazovat, nemůžeme dĕlat pokroky. Naše dotazování by přirozenĕ nemĕlo být ani vyzývavé. Nemĕli bychom si myslet: „Teď se ukáže, jaký je to duchovní mistr. Vyzvu ho ke slovnímu souboji.“ Naše dotazy (paripraśnena) by se mĕli týkat služby (sevayā). Bez služby bude naše dotazování bezvýznamné, avšak ještĕ dříve, než dotazy položíme, mĕli bychom mít jistou kvalifikaci. Jdeme-li do obchodu kupovat zlato nebo klenoty a nic o tom nevíme, budeme pravdĕpodobnĕ podvedeni. Přijdeme-li ke klenotníkovi a požádáme: „Mohl byste mi dát diamant?“, pozná, že jsme hlupáci a napočítá nám cenu, jakou chce. Takový způsob hledání nepřinese výsledky. Nejdříve musíme nabýt trochu inteligence, neboť jinak je nemožné dĕlat duchovní pokroky.
Prvním pokynem Védánta-sútry je: athāto brahma-jijñāsā. „Nyní je čas dotazovat se na Brahman“. Slovo atha znamená, že ten, kdo je inteligentní a porozumĕl frustraci hmotného života, je způsobilý se dotazovat. Ve Šrímad-Bhágavatamu je uvedeno, že duchovnímu mistrovi bychom mĕli klást otázky o tom, „co je za touto temnotou“. Hmotný svĕt je od přírody temný a je umĕle osvĕtlovaný ohnĕm. Naše dotazy by se mĕly týkat transcendentálních svĕtů, které se rozprostírají za tímto vesmírem. Chce-li se nĕkdo dovĕdĕt o tĕchto duchovních svĕtech, mĕl by vyhledat duchovního mistra, jinak je hledání bezpředmĕtné. Jestliže chci studovat Bhagavad-gítu nebo Védánta-sútru, abych si hmotnĕ polepšil, pak duchovního mistra nepotřebuji. Nejdříve bychom se mĕli dotazovat na Brahman a potom vyhledat učitele, který má dokonalé poznání o Absolutní Pravdĕ (jñāninas tattva-darśinaḥ). Kršna je nejvyšší tattva, Absolutní Pravda. V sedmé kapitole Bhagavad-gíty Šrí Kršna uvádí:
manuṣyāṇāṁ sahasreṣu
kaścid yatati siddhaye
yatatām api siddhānāṁ
kaścin māṁ vetti tattvataḥ
„Z mnoha tisíců lidí snad jen jeden usiluje o dokonalost a z tĕch, kdo dokonalosti dosáhli, Mne skoro nikdo nezná pravdivĕ.“ (Bg.7.3)
Takže z mnoha dokonalých transcendentalistů může pouze jeden poznat Kršnu takového, jaký opravdu je. Jak tento verš naznačuje, poznání Kršny není tak jednoduché, je velice obtížné. Bhagavad-gítá však zároveň oznamuje, že je snadné:
bhaktyā mām abhijānāti
yāvān yaś cāsmi tattvataḥ
tato māṁ tattvato jñātvā
viśate tad-anantaram
„Pouze oddanou službou mohu být pochopen takový, jaký jsem, jako Nejvyšší Osobnost Božství. A když si Mĕ nĕkdo plnĕ uvĕdomí na základĕ takové oddanosti, může vstoupit do Božího království.“ (Bg.18.55)
Zapojíme-li se do oddané služby, můžeme Kršnovi snadno porozumĕt. Díky oddané službĕ můžeme dokonale pochopit vĕdu o Kršnovi a stát se hodnými vstupu do duchovního království. Jestliže se po mnoha zrozeních, jak říká Bhagavad-gítá, nakonec odevzdáváme Kršnovi, proč se Mu tedy neodevzdat okamžitĕ? Nač čekat tolik zrození? Je-li odevzdání se vrcholem dokonalosti, proč nedosáhnout dokonalosti okamžitĕ? Odpovĕď zní, že lidé jsou všeobecnĕ nedůvĕřiví. Vĕdomí Kršny můžeme získat ve vteřinĕ a nebo ho nezískáme ani po tisíci zrozeních a smrtích. Rozhodneme-li se, můžeme se okamžitĕ stát velkými dušemi odevzdáním se Kršnovi, jelikož však máme pochybnosti, zda-li je Kršna skutečnĕ nejvyšší nebo ne, potřebujeme spoustu času na to, abychom tyto pochybnosti rozptýlili studiem písem. Studiem Bhagavad-gíty pod vedením duchovního mistra můžeme pochybnosti odstranit a udĕlat jisté pokroky.
Oheň poznání dokáže spálit na popel všechny obavy, pochybnosti a plodonosné činnosti. Šrí Kršna podává následující informaci o výsledcích dotazování se na pravdu od tĕch, kteří skutečnĕ pravdu uzřeli:
yaj jñātvā na punar moham
evaṁ yāsyasi pāṇḍava
yena bhūtāny aśeṣāṇi
drakṣyasy ātmany atho mayi
api ced asi pāpebhyaḥ
sarvebhyaḥ pāpa-kṛt-tamaḥ
sarvaṁ jñāna-plavenaiva
vṛjinaṁ santariṣyasi
yathaidāṁsi samiddho 'gnir
bhasmasāt kurute 'rjuna
jñānāgniḥ sarva-karmāṇi
bhasmasāt kurute tathā
„A když takto poznáš pravdu, zjistíš, že všechny živé bytosti nejsou ničím jiným, než Mými částmi—že jsou ve Mnĕ. I kdybys byl pokládán za nejhříšnĕjšího z hříšníků, na lodi transcendentálního poznání budeš schopen překonat oceán utrpení. Tak jako planoucí oheň mĕní v popel všechno palivo, ó Ardžuno, tak i oheň poznání spaluje na popel všechny následky hmotných činů.“ (Bg.4.35–37)
Tento oheň poznání roznítí duchovní mistr a když hoří, jsou všechny reakce za naše činnosti pohlceny v plamenech. Následky našich činností, neboli naše karma, jsou příčinou našeho otroctví. Existují dobré, činnosti a špatné činnosti a v tomto verši slova sarva-karmāṇi označují oboje. Pro toho, kdo se chce vysvobodit z hmotného zajetí, jsou následky dobrých i špatných činností překážkou. V hmotném svĕtĕ máme sklon vykonávat dobré skutky, jsme-li v kvalitĕ dobra. Avšak převládá-li v nás kvalita vášnĕ a nevĕdomosti, konáme špatné činy v tĕchto kvalitách. Ti, kteří se zapojí do vĕdomí Kršny, nepotřebují konat dobré či špatné činy. Díky dobrým skutkům se můžeme „dobře“ narodit v aristokratické či zámožné rodinĕ a za špatné činy se můžeme narodit do říše zvířat nebo dokonce do nižších životních forem, ale v každém případĕ zrození znamená otroctví a ten, kdo usiluje o vĕdomí Kršny, usiluje o vysvobození z otroctví transmigrace. Jakoupak výhodu může mít narození v bohaté či aristokratické rodinĕ, nevyprostíme-li se ze svých hmotných utrpení? Ať už se tĕšíme z plodů svých dobrých skutků, nebo trpíme následky tĕch špatných, musíme přijmout hmotné tĕlo a takto snášet materiální strasti.
(z knihy Rája-vidyá - královské poznání, kapitola 7.: Poznání jako víra v gurua a odevzdanost Kršnovi)
.jpg)
