V lidském tĕle dostává živá bytost vyšší inteligenci. Jelikož máme vyšší vĕdomí, mĕli bychom usilovat o vyšší požitek, o požitek duchovního charakteru. Jak je možné získat duchovní požitek? Mĕli bychom se zcela zapojit do služby Nejvyššímu Pánu, který dává radost osvobození. Mĕli bychom obrátit svou pozornost k lotosovým nohám Kršny, který nás může vysvobodit z tohoto hmotného svĕta.
A není možné si v tomto životĕ užívat a Kršnovi začít sloužit až v příštím životĕ? Prahlád Mahárádž odpovídá: „Nyní jsme v hmotném vĕzení. Nyní máme toto tĕlo, ale za nĕkolik let ho opustíme a pak budeme muset přijmout jiné tĕlo. Když si ve svém tĕle budete užívat podle žádostí smyslů, připravíte si další tĕlo přesnĕ podle toho, jaký smyslový požitek jste si přáli.“ Nikde není zaručeno, že dostanete lidské tĕlo. To závisí na vašich činnostech. Budete-li jednat jako polobůh, dostanete tĕlo poloboha, a když budete jednat jako pes, dostanete tĕlo psa. V okamžiku smrti není váš osud ve vašich rukách — je v rukách přírody. Naší povinností není spekulovat o tom, jaké dostaneme příští tĕlo. V současnosti musíme jen pochopit, že toto lidské tĕlo je velkou příležitostí k rozvinutí duchovního vĕdomí, vĕdomí Kršny. Proto bychom mĕli okamžitĕ začít sloužit Kršnovi. Pak můžeme udĕlat pokrok.
Jak dlouho bychom mĕli Kršnovi sloužit? Tak dlouho, dokud bude naše tĕlo v pořádku. Nevíme, kdy přestane fungovat. Velký svĕtec Paríkšit Mahárádž dostal varování sedm dní předem: „S tvým tĕlem bude konec bĕhem jednoho týdne.“ My však nevíme, kdy naše tĕlo skoná. Na ulici nás může kdykoliv potkat nehoda. Mĕli bychom být vždy připraveni. Smrt je neustále nablízku. Nemĕli bychom si optimisticky myslet: „Všichni umírají, ale já budu žít vĕčnĕ.“ Proč bys mĕl žít, když všichni ostatní umírají? Tvůj dĕd je mrtvý, tvůj pradĕd je mrtvý, ostatní tvoji příbuzní jsou také mrtví — proč ty bys mĕl žít vĕčnĕ? Umřeš a tvoje dĕti umřou také. Proto dříve, než přijde smrt, a dokud máme lidskou inteligenci, bychom se mĕli snažit rozvíjet vĕdomí Kršny. To je rada Prahláda Mahárádže.
Nevíme, kdy se toto tĕlo zastaví, a proto se ihned zapojme do oddané služby a také podle toho jednejme. „Když se ale okamžitĕ zapojím do oddané služby, jak si budu vydĕlávat na živobytí?“ O to bude postaráno. S potĕšením vám mohu říci, jak pevné přesvĕdčení získal jeden můj žák. V jednom středisku se nepohodl s jiným oddaným, který namítal: „Ty se ani trochu nestaráš o to, z čeho zaplatíme výdaje,“ a on odpovĕdĕl: „Kršna nám dá, co potřebujeme.“ To je velice pĕkné přesvĕdčení a udĕlalo mi to velkou radost. Dostanou-li jídlo i kočky, psi a prasata, proč by se Kršna nepostaral také o jídlo pro nás, když Mu s plným vĕdomím Kršny oddanĕ sloužíme? Je snad Kršna nevdĕčný? Není.
V Bhagavad-gítĕ Kršna říká: „Můj drahý Ardžuno, jsem stejný ke všem. Nikomu nezávidím a nikdo není Můj výsadní přítel, ale zvláštĕ jsem pozorný k tĕm, kteří Mi s vĕdomím Kršny oddanĕ slouží. Malé dítĕ zcela závisí na milosti svých rodičů, a rodiče mu proto vĕnují zvláštní pozornost. Rodiče se chovají stejnĕ dobře ke všem dĕtem, ale malému dítĕti, které neustále pláče: „Mámo“, vĕnují zvláštní péči. „Už jdu, můj malý, už jdu.“ To je přirozené.
Když budete zcela záviset na Kršnovi, který dává jídlo psům, ptákům a dravcům — všem 8 400 000 životním druhům — proč by nemĕl dát jídlo také vám? Toto přesvĕdčení je příznakem odevzdanosti. Nemĕli bychom si myslet: „Kršna mi dává jídlo, budu tedy jen spát.“ Ne. Musíte pracovat, ale beze strachu. Mĕli byste se zapojit do oddané služby celým srdcem a s naprostou důvĕrou v Kršnovu ochranu a pomoc.
Zamysleme se nyní nad tím, jak dlouhý je náš život. Říká se, že lidé v tomto vĕku mohou žít nanejvýš sto let. V Satja-juze, ve vĕku dobra, trval lidský život 100 000 let. V dalším vĕku, Trétá-juze, lidé žili 10 000 let a v následujícím vĕku, Dvápara- -juze, žili 1000 let. Nyní, v tomto vĕku zvaném Kali-juga, se délka lidského života odhaduje na 100 let. S postupem vĕku Kali se však i ta bude dále zkracovat. To je takzvaný pokrok naší moderní civilizace. Jsme pyšní na své štĕstí a na rozvoj civilizace. Výsledkem však je, že přes všechny naše snahy o hmotný požitek se délka života neustále zkracuje.
Řeknĕme tedy, že človĕk žije sto let. Neví-li nic o duchovním životĕ, polovinu svého života v noci prospí nebo promrhá pohlavním životem. Nemá žádné jiné zájmy. A o co se zajímá bĕhem dne? „Kde jsou peníze? Kde jsou peníze? Musím se starat o své tĕlo.“ A když vydĕlá peníze: „Utratím je pro svou ženu a dĕti.“ Kde je jeho duchovní realizace? V noci ho zajímá jen spaní a sex a ve dne tvrdĕ pracuje a shání peníze. To je celá jeho životní náplň. Takový ubohý život!
Průmĕrný človĕk prožije své mládí v iluzi a až do dvaceti let může ztrácet svůj čas lehkomyslnými hrami. Posledních dvacet let života, když je človĕk starý, pak nedokáže dĕlat již nic. Smysly starého človĕka již nemohou náležitĕ pracovat. Jistĕ jste vidĕli mnoho starých lidí — nejsou schopni dĕlat nic jiného než ležet a odpočívat. Právĕ jsem dostal dopis od jednoho svého žáka. Psal, že jeho babička je již tři a půl roku ochrnutá a velice trpí. Když je človĕku osmdesát, všechno pomalu končí. Prvních dvacet let života je ztraceno, a dokonce i když se človĕk dožije sta let, posledních dvacet let je také ztraceno. Čtyřicet let života človĕk ztratí tímto způsobem. Ve středním vĕku se velice silnĕ projeví pohlavní touha a človĕk může ztratit dalších dvacet let života. Dvacet let v mládí, dvacet let ve stáří a dvacet let mezi tím — šedesát let života je pryč. Takto analyzuje život Prahlád Mahárádž. Ničíme si své životy, místo abychom jich využili k pokroku ve vĕdomí Kršny.
(z knihy Transcendentální učení Prahláda Mahárádže)
Šríla Swámí Maharádža
Žádné komentáře:
Okomentovat