"Vashnava Aparadha""-Šríla Bhakti Pramóda Purí Gósvámí Maharádža

Pán nesnese, když se někdo rouhá vůči Jeho oddaným, a proto je osobě, která se něčeho takového dopouští upřena navždy možnost získání Pánovy milosti. Veškeré oddané činnosti takovéto osoby jsou prázdné a minou se účinkem, stejně jako obětování přepuštěného másla do popela obětního ohně. Každý, kdo usiluje o duchovní život, se musí obezřetně vyvarovat páchání těchto přestupků. Neříkáme to, abychom vám nahnali strach. Vzpomeňte si na příklad Rámačandry Purího, který začal s přestupkem vůči svému duchovnímu učiteli, aby dále pokračoval s přestupkem vůči chodidlům Džagadánandy Pandita a konečně namířil svůj ofenzívní postoj vůči samotnému Pánovi, Čaitanjovi Maháprabhuovi. Každý, kdo následuje tuto zavrženíhodnou cestu, se navždy zbavuje možnosti zažít duchovní radost. Šrímad Bhágavatam uvádí, že vzpomínáním na Pánova lotosová chodidla – ve smyslu dychtivosti Mu sloužit – se odstraňuje z našich životů vše nepříznivé. Jinými slovy, odstraňuje se ofenzívní postoj, projevující se jako nechuť ke službě, která je jediným prostředkem schopným přivolat požehnání Pánovi milosti. Službou se osvobozuje od hmotných vlivů a dostává se na úroveň čistého dobra, višuddha sattvy. Ryzí oddanost Pánovi se v jeho srdci začne probouzet, jakmile se vymaní z otroctví způsobeného hmotnými kvalitami. Přirozeně se odpoutá od věcí, které nemají vztah ke Krišnovi a obdrží nejvyšší milost. Avšak rouháním se vůči Šrí Guruovi a Vaišnavům je vše ztraceno a zničeno.

Rouháním se vůči oddanému, který přijal útočiště u Svatého Jména, se vytrácí chuť ke zpívání. Člověk se takto vznáší na hmotné úrovni vědomí, vláčen touhami, které mu přináší pouhé neštěstí a nepřízeň. Skutečné požehnání pro všechny je krásně popsáno v Čaitanja Čaritámritě, v rozhovoru mezi Maháprabhuem a Šrílou Rámánandou Rájem

Rámánanda Ráj řekl, že oddanost Krišnovi je nejvyšší realizací transcendentálního poznání. Největšího věhlasu může kdokoli dosáhnout tím, že se stane Krišnovým oddaným. Nejcennějším vlastnictvím je božská láska ke Šrímatí Rádhárání a Šrí Krišnovi a největší utrpení je způsobeno ztrátou společnosti Krišnových oddaných. Ten, kdo miluje Krišnu, je nejušlechtilejší osvobozenou bytostí. Extatické opěvování vznešených zábav Rádhy a Krišny je nejvyšším náboženstvím. Společnost Krišnových oddaných je jediným skutečným dobrem pro všechny. Krišnovo transcendentální jméno, vlastnosti, krása a zábavy jsou jediným subjektem hodným stálého vzpomínání a lotosová chodidla Šrí Rádhy a Krišny jsou tím jediným, co bychom měli uctívat a zbožňovat.

Jediným vhodným místem k životu je Vrindávana, kde se Rádhá a Krišna šťastně oddávají Svému božskému tanci lásky, rása líle. Jedinými náměty hodnými poslechu jsou věčné zábavy Rádhy a Krišny. Zpívání Svatých Jmen božského páru je nejlepší formou kírtanu a tím nejvznešenějším druhem uctívání, představujícím skutečnou kulturu a mělo by jako takové být stanoveno za konečný cíl lidské civilizace. Je-li však srdce nakaženo přestupkem vůči Harimu, Guruovi a Vaišnavům, tak se odchýlíme z duchovní cesty a jsme vláčeni po bídné cestě požitkářství

Bháratavarša, Indie, je vstupní cestou do duchovního světa, Vaikunthy, kde se bohové a bohyně ucházejí o lidské zrození – zrození nabízející tu nejlepší možnost ke styku s Vaišnavy a službě vztahující se ke Krišnovi. Tento drahocenný dar je možné zničit aparádhou a proměnit tak lidský život v břímě. Čaitanja Maháprabhu sestoupil z té nejintimnější oblasti transcendentálního sídla Šrí Rádhy a Krišny, aby nás upomenul na naši skutečnou totožnost Jejich věčných služebníků. Pokud však umožníme naší vnitřní povaze, aby se od služby Rádě a Krišnovi odklonila, zotročí si nás iluze a my tak promarníme vzácnou příležitost, kterou nám lidské zrození nabízí.

(Radha-Govinda. Program Pronisec 2008)