Jsou dva druhy vnímání: vnímání skutečnosti a vnímání iluze. Výsledky obou jsou vzájemně zcela odlišné. Výsledek poznání odpovídá realitě a je skutečný. Výsledek iluzorního vnímání nás naopak zavádí do iluze. Nazírat na živou bytost způsobem, který odporuje jejímu opravdovému bytí, je ve skutečnosti iluzorní vnímání a promítá se do každé oblasti života. Vnímáme-li např. hlupáka jako velkého vzdělance, pouze si něco namlouváme a sami se tak šálíme. Nechť si každý položí otázku „Kdo vlastně jsem?“ a potom rozpozná, jak se vyvinulo chápání jeho vlastního já. Pravdivým výrokem je, označíme-li za svůj majetek něco, co nám opravdu náleží, ale vztahujeme-li si nárok na něco, co nám nepatří, tak to neodpovídá skutečnosti. Někomu se např. zamlouvá zabrat si kus pole, bez vědomí jeho majitele a plody jeho práce označit za svůj majetek, ačkoliv má ve skutečnosti pouze majitel tohoto pole nárok na jeho plody. Veškerá námaha a výdaje této osoby by takto byly marné. Žádná životní podoba kromě lidské nemá dostatečnou kapacitu na rozlišení toho, co je a není skutečné. Říká se, že lidstvo představuje nejvyvinutější formu bytostí, ale že ti, kteří se identifikují s neskutečným jsou zavrženi. Není jiné podoby, mimo lidské, v níž lze rozlišit duši od těla a lidé, kteří to nechápou, jsou na úrovni zvířat. Je-li někdo ponořen v potřebách těla, jako jedení, spaní, páření se a rozmnožování, klesá i se svým lidským tělem do kategorie zvířat.
ahara-nidra-bhaya-maithunan ca
samanyam etat pasubhir naranam
dharmo hi tesham adhiko visesho
dharmena hinah pasubhih samanah
„Lidské bytosti jsou, co do vztahu k jedení, spaní, páření se a rozmnožování, rovny zvířatům. Výjimečnost lidstva spočívá ve schopnosti náboženství. Z tohoto důvodu není lidstvo bez náboženství lepší než zvěř.“ (Hitopanišad 25)
Pouze dharma átmy, skutečné činnosti duše, je realitou, oproti níž jsou činnosti těla neskutečné. Tohle je obsahem učení sanátana-dharmy. Z tohoto úhlu pohledu není přehnané tvrdit, že opěrným bodem společnosti a státu je iluze, vystupují-li v nich do opředí tělesné činnosti. Jejich pokroky v jedení, spaní, páření se a rozmnožování by neměli být vnímány za relevantní. Takovýto pokrok je iluzorní a lidé v těchto zemích nedosahují ani para-šanti, transcendentálního míru, ani nejvyšší blaženosti. Dosahují pravého opaku! V písmech je řečeno:
sri-prabuddha uvaca
karmany arabhamananam
duhkha-hatyai sukhaya ca
pasyet paka-viparyasam
mithuni-carinam nrinam
Šrí Prabhuddha řekl: „Podvolí-li se podmíněná duše ve společnosti k přijmutí role ženy, či muže, vede to k tomu, že se potom spojují v sexuálních vztazích. Tohle vede následně k opětovné námaze za účelem ukončení věčného žalu a zvýšení požitku. Přitom lze jasně vnímat, že dosahují pouze pravý opak. Jinými slovy – štěstí je bez zdráhání opouští a čím jsou starší, tím strastiplnějšími se stávají jejich hmotné poměry.“ Jakékoliv společné snahy příslušníků celých národů o dosažení štěstí a radosti, jakož i osobní snahy užívat si sexualitou, nevedou k radosti a pokoji, nýbrž k pravému opaku extáze. Důvodem je to, že všechny tyto snahy se vztahují k tělu, které je dočasné. Tyto snahy se nevztahují na realitu, na duši. Mrakodrapy, velké bohatství, milovaná žena, děti, atd.…, to vše je pomíjivé a před tím, kdo si k nim vytváří pouto, vyvstanou s jistotou velké problémy. Čím více je hmotná věc obdařena krásou, bohatstvím a jinou opulencí, tím větší je strach z její ztráty. Taková je skutečnost. Ztráta věci, k níž příliš poutáni nejsme, nás naopak nenaplňuje takovým smutkem. Ztratíme-li něco velmi cenného, jsme postiženi bídou, hlubokým smutkem a zasmušilostí. Důvod tohoto smutku se skrývá v myšlenkovém rozpoložení egoistického vlastníka, jež je orientováno na pomíjivé objekty a termíny, jako „já“ a „moje“ (mamatva-buddhi). U většiny lidí nezpůsobí např. smrt neznámého dítěte velký žal, ale ztrátu svého vlastního budou snášet jen s velkou bolestí. Vidíme tedy, že toto mamatva-buddhi, orientované na pomíjivé objekty, je příčinou žalu. Zbaví-li se ovšem bytost mamatva-buddhi, zmizí také příčina veškerého žalu. To je potvrzeno také ve Šrímad Bhágavatamu (11.3.19):
nityartidena vittena
durlabhenatma-mrityuna
grihapatyapta-pasubhih
ka pritih sadhitais calaih
„Bohatství je nepřetržitým pramenem utrpení. Je velmi těžké jej nabýt a navíc je prakticky smrtí duše. Jaké štěstí nám tedy toto bohatství poskytuje? Jak může někdo očekávat uspokojení od pěstování si tzv.domova, příbuzných a domácích zvířat, které všechny musí zajistit svými těžce vydělanými penězi?“
K dosažení opravdové spokojenosti je zapotřebí vyvinout pouto ke skutečně existujícím věčným bytostem, átma-vastu. Musíme zanechat upoutávání se na pomíjivé objekty.
sa vai pumsam paro dharmo
yato bhaktir adhokshaje
ahaituky apratihata
yayatma suprasidati
„Nejvyšší činností celého lidstva je nalézt, jakým způsobem dosáhnout láskyplné oddané služby transcendentálnímu Pánovi. Takováto oddaná služba musí být stálá a musí být vykonávána bez sobeckých motivů, pro dosažení vlastní dokonalosti.“ (Š.B.1.2.26)
nityo nityanam cetanas cetananam
eko bahunam yo vidadhati kaman
„Je Nejvyšší Bytostí všech věčných bytostí a Nejvýše Vědomou Bytostí všech vědomých bytostí. On Sám vyplňuje přání všech ostatních.“ (Katho Upanišad 2.13 a Švétášvatara Upanišad 6.10)
Jakmile se přestane džíva starat o uspokojení svého těla a stará se místo toho o uspokojení své átmy, identifikuje se se svou átmou.
Touto koncentrací na věčné bytí je dosaženo opravdové spokojenosti. Když se vzdá džíva svého pouta na hmotné tělo a uspokojení svých smyslů, získá mamatva-buddhi pro paramátma-vastu, Nejvyšší Realitu. Po nalezení útočiště u Skutečnosti je následně schopna získat para-šanti, transcendentální spokojenost. Oproti tomu je nemožné tuto átma-vastu střetnout, nalézáme-li se v nevhodné společnosti (dusanga), nebo směřujeme své vědomí na uspokojování smyslů. Získání pouta na transcendentální realitu je umožněno výhradně lidem, kteří jsou požehnáni štěstím ze společnosti satsangy, svatých osob.
bhaktis tu bhagavad-bhakta-sangena parijayate
sat-sangah prapyate pumbhih sukritaih purva-sancitaih
„Společnost oddaných Bhagavána je východiskem pro naplnění přání, připojit se k
cestě bhakti. Výsledkem mnohaletých duchovně-zbožných činností je obdržení
společnosti šuddha bhaktů.“
mahat-sevam dvaram ahur vimuktes
tamo-dvaram yoshitam sangi-sangam
mahantas te sama-cittah prasanta
vimanyavah suhridah sadhavo ye
„Osvobození se ze spárů hmoty je dosažitelné pouze službou výše pokročilým bytostem – bhaktům. Pro ty, kteří se místo toho stýkají s bytostmi závislými na ženách a sexu, je brána do pekla široce otevřená. Mahátmové mají absolutní vidění a nerozlišují mezi různými živými bytostmi. Jsou velmi přívětiví a dokonalí ve své službě Pánovi. Jsou prosti rozčilení, zaměstnávají se pro blaho všech a nikdy se nechovají ošklivě. Tito lidé jsou známi jako mahátmové.“
Pouta živých bytostí jsou ovlivňována a určována jejich prostředím. Asat-sangou jsou poutáni na neskutečné věci a sat-sangou se mohou upnout na skutečné bytí. Vyrůstá-li např. lví mládě ve stádě ovcí, naučí se žrát trávu a bečet jako ovce. Zrovna tak vede styk se zloději k tomu, stát se sám zlodějem. Podobně to působí při styku se sádhuy – člověk začne vyvíjet vlastnosti sádhua.
Identifikuje-li někdo své tělo se svým já, vzdaluje se víc a víc od cesty poznání. Je to způsobeno službou iluzi, máyi. Díky šálení máye zapomíná živá bytost své skutečné já a vkládá důvěru do svého pomíjivého těla s přesvědčením, že toto je její skutečnou identitou (svarúpa). Je pro ni nemožné zbavit se vlastními silami této kouzelné moci iluze.
Jedině služba oddanému, guruovi, nebo Pánovi, ať už vědomá, či nevědomá, nás může dovést ke společnosti sádhuů. A jedině sádhu-sanga v nás může probudit mamatva-buddhi k transcendentální realitě.
satam prasangan mama virya-samvido
bhavanti hrit-karna-rasayanah kathah
taj-joshanad asv apavarga-vartmani
sraddha ratir bhaktir anukramishyati
„Ve společnosti čistých oddaných je pro uši a srdce velice příjemné, naslouchat rozhovorům o zábavách a činnostech Nejvyšší Osobnosti Božství. Rozvojem takového poznání postupuje člověk dál a dál na cestě osvobození; pouto ke Kršnovi se stává velmi silným a skutečná oddanost může začít.“
Trávíme-li život ve společnosti sádhu-sangy, rozvíjí se víra (šráddha) a my krok po kroku dosahujeme úrovně prema-bhakti. Podmíněné duše, starající se pouze o uspokojení svého těla, nechovají žádné pouto k sádhu-sanze. Pouze ti, kteří nastřádali sukriti, se cítí být přitahováni ke společnosti čistých oddaných Pána. Na nějakém náboženském shromáždění může každý zaslechnout slova sádhua. Avšak ty bytosti, které nenastřádali žádné sukriti, zůstávají ponořeny ve svých starostech o ženu a domov a v jejich životě se nic nemění. Může se stát, že jedna, nebo dvě bytosti, právě ty, které nastřádali dostatek sukriti, projeví najednou velký zájem o získání bližšího kontaktu se sádhuem a o možnost naslouchat více hari-kathá, vyprávění o átmadharmě. Můžeme tedy vidět, že předpoklad pro sádhu sangu je závislý na množství nastřádaného sukriti, čímž vyvstává otázka, jak toto sukriti nastřádat. Odpověď zní, že se tak stane, je-li vědomě, či nevědomě, chtěně, či nechtěně, vykonána nějaká činnost, prospívající átmě. Takto se střádá sukriti. Stane se např., že se člověk postí na ékádaší,
protože zrovna nesehnal nic k jídlu. To nám přinese sukriti, aniž bychom to věděli. Nabídne-li někdo sádhuovi sklenici mléka, nabírá tím vědomě sukriti. Sukriti mohou sbírat i jiné bytosti, nejen lidské. Kráva dává mléko a ten, kdo ji dojí, ho využívá. Jednoho dne se zachce sádhuovi zaklepat na dveře takového člověka a je mu nabídnuto mléko. Takto nabírá sukriti jak kráva, tak její majitel. Pouze ti, kdo nastřádali hodně sukriti, vyvinou šráddhu k Tato šráddha je kořenem prema-bhakti. Jestliže se v srdci živé bytosti projeví šráddha, vyvíjí se pevná důvěra ve slova sádhuů a šástry, čímž se člověk vzdá iluzorních činností a bude hledat útočiště u Absolutní Skutečnosti. Důvěra v pozici Kršnova služebníka se vyvíjí a projeví se touha sloužit Kršnovi pod vedením sádhua. V ten moment je živá bytost pevně rozhodnuta přestat se službou iluzi, ve formě ženy, dítěte, apod. Ten, kdo nemá žádné sukriti, se těžko vzdá takovýchto připoutání. Ti, kteří jsou v opačné situaci, získávají více důvěry v prohlášení písem, jako např.: „jivera svarupa haya, krishnera nitya-dasa“ živá bytost je svou podstatou věčný služebník Kršny; a „Krishna bhakti karile sarva karma krito haya“, služba Kršnovi zahrnuje veškerou jinou službu. Díky této důvěře obdržíme dostatečnou sílu vzdát se svých obligátních povinností vůči rodičům, ženě, synovi, dceři a hmotným vztahům. Vidíme tedy, že díky sádhu-sanze se bytost navrací do skutečnosti. Lidé dosahují príti k Bhagavánovi tím, že naslouchají ve společnosti sádhuů tématům, která se na Něj vztahují. Bhagavad-príti, nebo prema jsou parama-dharma, nejvyšší činností džívy, stejně jako para-šanti, nejvyšší blaženost.
Žádné komentáře:
Okomentovat